SMS soutěže o ceny
Egypt je prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 drží Národní demokratická strana. Současným prezidentem je Muhammad Husní Mubarak (od 1981). Do 454 členného parlamentu se volí jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím je Muslimské bratrstvo. Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 78 milionů obyvatel (k roku 2007) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná orná půda. Většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Káhiry, Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty. Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954).
Egypt je prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 drží Národní demokratická strana. Současným prezidentem je Muhammad Husní Mubarak (od 1981). Do 454 členného parlamentu se volí jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím je Muslimské bratrstvo. Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954).
Oficiálním jazyk Tuniska je arabština a francouzština. Oba jazyky jsou oficiální jazyky školství v Tunisku. Každý žák se začíná učit od 1. třídy arabsky a francouzsky. Angličtinu se Tunisané učí až od střední školy. Francouzština se používá převážně v obchodním a hospodářském styku. Arabština se většinou používá ve věcech duchovních a kulturních. Zajímavostí je, a málokdo o této skutečnosti něco napsal nebo zveřejnil, že Tunisané v běžném styku mezi sebou mluví "tunisky" a nikoliv jak se všude laicky píše, že mluví arabsky či francouzsky.
Podnebí se v Tunisku mění ze severu k jihu. Pobřeží Tuniska má letní teploty příjemně teplé (kolem 33 °C). Vnitrozemí Tuniska je horké, na jihu na Sahaře je až 50 °C ve stínu. Nejlepší měsíce pro návštěvu jsou: 2.polovina června-přelom září a října.
Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé. V lesích severní části Tuniského Atlasu roste dub korkový, eukalypt, ze kterých se vyrábí korek a eukalyptový olej na vývoz. Většina divokého povrchu Tuniska porůstá na severu suchá makchie (křoví), uprostřed suché travnaté stepi, solná jezera a na jihu pouště. Rozlohou 163 610 km² je Tunisko přibližně dvakrát větší než Česká republika. Podnebí země je středomořské subtropické, což znamená horká léta a mírné zimy. Povrch je tvořen na severu pohořím Atlas, dále nížinami a slanými pánvemi - šotty. Na jihu je plošina Dahar a poušť Sahara. Severní částí Tuniska protéká řeka Medžerda (Medjerda). Nejvyšším bodem je hora Džabal Šambí (1544 m n. m.)
Kromě hlavního města Paříže (v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí) jsou největšími městy Marseille, Lyon, Lille, Toulouse, Nice a Nantes.
Francie je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie (EU). Dále je Francie jedním ze zakládajících členů Spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, a také jednou z osmi uznaných nukleárních mocností. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální supervelmocí.
Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 4 035 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 682. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).
S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi můžeme spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord, zámek Fountain u Paříže a Lucemburský palác v Paříži). Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři J. L. David, Gérard, Ingres, dále pak Delacroix, Géricault a později i Daumier, jejichž dílo dalo impulz ke vzniku moderního umění.
S téměř 60 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Hustota zalidnění je průměrná (190 obyv./km²). Přirozený přírůstek je v současnosti mírně stagnující. Střední délka života je u žen 80,5 a u mužů 74,1 let. Itálie má čtvrtou nejstarší populaci na světě. V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90%). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Němec Benedikt XVI.). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. Převažující národnost je italská (94%), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománců u východních hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Němců na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.
Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro. Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina má chladný vnitrozemský charakter. Zbytek území leží v subtropickém středomořském pásu s typickým horkým suchým létem a mírnou zimou bohatou na srážky.
Anglické království a Skotské království existovala jako dva oddělené nezávislé státy se svými vlastními panovníky a politickým uspořádáním již od 9. století. Knížectví velšské se dostalo pod nadvládu anglických králů roku 1284. Podle Zákona o unii z roku 1707 se Anglie (včetně Walesu) a Skotsko, jež byly od roku 1603 spojeny personální unií, sjednotily do politické unie ve formě jednotného Království Velké Británie. Panovník Spojeného království má rozsáhlé formální pravomoci, ale jeho role je především (ačkoliv ne výhradně) ceremoniální. Je integrálním elementem parlamentu a teoreticky mu právě on dává pravomoc scházet se a vytvářet zákony. Žádný parlamentní zákon nevejde v platnost, dokud není panovníkem podepsán. Od roku 1708 (na trůnu byla Anna Stuartovna), se však nestalo, že by byl nějaký zákon přijatý parlamentem panovníkem odmítnut. Ačkoliv bylo zrušení monarchie několikrát navrhováno, její popularita je stále vysoká a podpora pro vytvoření republiky se v populaci pohybuje pouze mezi 15 a 25%. Současná panovnice, královna Alžběta II., nastoupila na trůn v roce 1952, korunována byla v roce 1953.
V Anglii převažují nížiny, na severu je pak hornatější s řetězem nízkých hor, Pennines, rozdělující severní a střední Anglii na východní a západní část. Východně od těchto hor se rozkládá plochá, nížinatá bažinatá krajina, která byla z velké části vysušena pro zemědělské využití. Panovník Spojeného království má rozsáhlé formální pravomoci, ale jeho role je především (ačkoliv ne výhradně) ceremoniální. Je integrálním elementem parlamentu a teoreticky mu právě on dává pravomoc scházet se a vytvářet zákony. Žádný parlamentní zákon nevejde v platnost, dokud není panovníkem podepsán. Od roku 1708 (na trůnu byla Anna Stuartovna), se však nestalo, že by byl nějaký zákon přijatý parlamentem panovníkem odmítnut. Ačkoliv bylo zrušení monarchie několikrát navrhováno, její popularita je stále vysoká a podpora pro vytvoření republiky se v populaci pohybuje pouze mezi 15 a 25%. Současná panovnice, královna Alžběta II., nastoupila na trůn v roce 1952, korunována byla v roce 1953.
Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před třemi tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.
Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna je volena na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky a každá provincie zde má své 4 zástupce. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.
Pobřeží Středozemního moře: nejteplejší na východní a jižní části země; deštivá období jsou jaro a podzim. Klidná léta s příjemnými teplotami. Teplotní rekordy: Murcia 47.2 °C, Malaga 44.2 °C, Valencia 42.5 °C, Alicante 41.4 °C, Palma de Mallorca 40.6 °C, Barcelona 39.8 °C. Nejnižší teploty: Gerona -13.0 °C, Barcelona -10.0 °C, Valencia -7.2 °C, Murcia -6.0 °C, Alicante -4.6 °C, Malaga -3.8 °C.
Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.
V neposlední řadě, se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi regiony, což je způsobeno nerovnoměrnou politikou regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji. Šance na zlepšení tohoto stavu a na získání potřebných rozvojových dotací pro tyto regiony, dává členství v EU, které se v Chorvatském případě stane realitou v brzké době.
Chorvatsko je republikou v čele s prezidentem. Výkonnou moc zastávají prezident (volen na 5 let), předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárnou moc: jednokomorový parlament (Sabor – 100-160 poslanců, 4leté volební období).
Chorvatská ekonomika by se dala charakterizovat jako středně rozvinutá v rámci Evropy. HDP na obyvatele je zde přibližně o 10 000 USD nižší, než v České republice. V dobách Jugoslávie, patřilo Chorvatsko k nejrozvinutějším zemím tohoto soustátí. Bylo zde povoleno soukromé podnikání, dobře rozvinutý turistický průmysl a bylo zde koncentrováno i několik větších zahraničních investic. Ekonomika země velice silně utrpěla v letech 1991-95, kdy probíhala první balkánská válka, které bylo chorvatsko aktivním účastníkem. Nejenže tato válka zemi finančně vyčerpala, ale navíc se jí vyhnula velká vlna zahraničních investic, které přitáhly zejména země Střední Evropy.
Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na opčiny (v průměru kolem 10-20) které mají podobné postavení, jako české obce. Záhřebská župa, Krapinsko-zagorská župa, Sisacko-moslavinská župa, Karlovacká župa, Varaždinská župa, Koprivnicko-križevecká župa, Bjelovarsko-bilogorská župa, Přímořsko-gorskokotarská župa, Licko-senjská župa, Viroviticko-podrávská župa, Požežsko-slavonská župa, Brodsko-posávská župa, Zadarská župa, Osijecko-baranjská župa, Šibenicko-kninská župa, Vukovarsko-sremská župa, Splitsko-dalmatská župa, Istrijská župa, Dubrovnicko-neretvanská župa, Mezimuřská župa, Záhřeb.
Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známá později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstatinopole (tehdy známé jako Byzantium), zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Paleiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století.
Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace.
Hlavní problémy, kterým země nyní čelí, jsou snížení nezaměstnanosti, privatizace několika státních podniků, reformy socialního zabezpečení, přepracování daňového systému, minimalizace byrokratické neefektivnosti. Předpovědi předvídaly v roce 2004 ekonomický růst o 4 až 4,5 %. Hlavním problémem nadále zůstává snížení vládního deficitu, který v současnosti činí téměř dvojnásobek 3% přípustného limitu Eurozóny. Nová konzervativní vláda odhalila Eurostatu, že předešle poskytnuté hodnoty, které byly základem řeckého vstupu do Eurozóny, byly nepravdivé. Po dohodě dala Evropská unie Řecku dva roky (rozpočty na rok 2005 a 2006), aby dostalo svoji ekonomiku do pořádku v souladu s Evropským paktem stability.
Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).